Po dlouhé neaktivitě tu jsem zpátky s dalším příspěvkem ohledně mého žití v Brazílii! Když se teď ohlédnu za posledními téměř dvěma měsíci, je celkem škoda, že jsem nepsal častěji. Stalo se toho zase tolik zajímavého, ale protože už si to přesně nepamatuji, bude to asi takové rozsekané a něco pravděpodobně vynechám, což je škoda.
A co všechno se tedy událo?
Například jsem se poprvé (pokud nepočítám náš orientation meeting) dostal za hranice našeho města Aracaju. A to, když jsme se byli podívat do pouze pár kilometrů vzdáleného města São Cristóvão. Měli jsme tam být na večeři, ale vůbec jsme netušili, že zrovna v ten den bude všude zavřeno. Prošli jsme si tedy kousek tohoto menšího městečka, zastavili jsme se u takových malých trhů, kde byly tři stánky. Dva s ovocem a jeden se smaženou taštičkou „pastel“, která je vždy plněná něčím jiným – často to bývá krab, kuře či nějaké jiné maso, ale i třeba sýr… na víc si toho momentálně nevzpomínám. Také jsem tam pil šťávu z cukrové třtiny a u stánku s ovocem a zeleninou mi host rodiče koupili na ochutnávku tamarind. Ten sice znám i z Evropy, ale ten brazilský je oproti tomu našemu dobrému tak extrémně kyselý, že jsem některé z nich musel málem i vyplivnout.
Také jsme měli druhý meeting s budoucími výměnnými studenty, kde jsme znova prezentovali a reprezentovali naše země. Po prvotním úspěchu koláčků jsem se na něj snažil navázat a zase se po nich slehla zem – napodruhé jsem je neplnil marmeládou, ale udělal jsem dva typy – jeden se strouhanými jablky a druhý s nakrájenou švestkou. Vše posypané drobenkou. Protože tu ale mají plynovou troubu, trvá to všechno příšerně dlouho. Řekl bych, že mi příprava koláčků zabrala takových osm hodin.
Kapitola sama pro sebe byly volby. Už asi týden po mém příletu začaly pomalu v ulicích Aracaju hrát znělky kandidátů. Upřímně jsem do dneška nepochopil, co zde volili, protože když jsem se mého host táty zeptal ještě v angličtině, o čem to bylo, nedokázal mi to vysvětlit. Pochopil jsem ale, že se hlasovalo o místostarostu, o starostu a myslím, že i do nějaké městské rady (s tím si nejsem jistý, mimo těch prvních dvou se volilo ještě něco). A musím prohlásit – BRAZILCI JSOU DO VOLEB BLÁZNI! Ulicemi projížděly celé konvoje i více než padesáti aut, z nichž každé na sobě mělo velkou vlajku s logem kandidáta na starostu a některá i obrovské repráky, které hrály jeho znělku. Těsně před volbami byly tyto průvody aut doplněny i o jedno velké, na jehož vrchu stál například nějaký zpěvák, který jejich znělku zpíval, nebo samotný kandidát, který skrze mikrofon a obří reproduktory mluvil k potenciálním voličům a házeli tak silné petardy, že jsem si myslel, že někde vybouchla bomba. A to bydlím až ve třináctém patře, kde to neslyším tak silně, jako třeba lidé zrovna jdoucí podél silnice po chodníku. Mimo to si spousta lidí nechala potisknout svá zadní skla na autech s jejich kandidátem na místostarostu a na starostu.
Rád bych se ale ještě vrátil k druhému meetingu s budoucími outboundy. Zrovna ráno toho dne mi začalo být nevolno. Den předem jsem si toho na prezentování připravil ale tolik, že jsem tam jednoduše nemohl nejít. Byl to zrovna den, kdy si ráno budoucí výměnní studenti vybírali své státy. Samozřejmě také podle toho, který na ně zapůsobil při našich posledních prezentacích. Tady volba států fungovala úplně jinak než u nás. Minule psali testy a ti, kteří jimi prošli, se dostali i na tento druhý meeting, kde si vybírali tak, že první šel ten, kdo v testu a při pohovorech dopadl nejlépe a vybral si jednu zemi z nabídky. Tento stát se pak vyškrtl a když si šel vybírat druhý, už si ho vybrat nemohl. Ten poslední měl tedy na výběr už jen z posledních několika možností. Překvapilo mě, že o Česko se tu prý dva dokonce málem pohádali a mezi studenty o něj byl největší zájem! Vybrat si ho ale mohl jen jeden, a tak do naší vlasti pojede na výměnu Victoria z této fotky:
Po návratu z meetingu se změnil plán a místo návštěvy studenta z Indie jsme kvůli mému zdraví jeli domů. Tam už jsem měl teplotu přes 39°C a šel jsem rovnou do postele. Už si nepamatuji, jak to všechno probíhalo. Pamatuji si, že jsem měl nejprve horečky, které nechtěly jít dolů, pak mě začalo bolet ucho a hůř jsem na něj slyšel. Šli jsme tedy k doktorce, která mi našla zánět i ve druhém uchu. Předepsala mi tedy antibiotika, která jsem bral dva týdny, ale i nějaké další prášky. Bolest v uchu se stupňovala a po pár dnech začalo i krvácet. Pak se k bolesti přidalo i druhé ucho. Když už byly uši trochu lepší, horečka se ještě zhoršila. Řekl bych, že jsem měl jednou i přes 40°C, protože předtím, než jsem dokázal vylézt z postele, jsem musel asi hodinu čekat, než se mi udělalo líp. Při cestě z mého pokoje na záchod, která je mimochodem dlouhá asi dva metry, mě ale naštěstí slyšela host máma – klepal jsem se tak silně, že jsem byl rád, že jsem chodil. Ani pít jsem nemohl, protože se mi třásla ruka. I když byly dvě hodiny ráno, jeli jsme do nemocnice. Tam mě překvapilo, že byl doktor, který uměl anglicky, a tak jsem mu mohl všechno vysvětlit a on mně říct, co a jak bude dál. Odebral mi tedy krev a předepsal nějaké další léky a léky na to, aby se mi z takového počtu léků neudělalo špatně. Ještě předtím jsme ale byli u nějakého rodinného známého ušního, který mi jen řekl, že další den můžu jít do školy, protože jsem zrovna neměl horečku a „jen“ mi krvácelo z ucha. Nakonec jsem si tak částečně vynutil to, že jsem doma zůstal, protože jsem se pořád necítil dobře a uši mě dost bolely. Přibližně týden po noční návštěvě nemocnice už mi bylo lépe a šel jsem do školy. Sice jsem pořád špatně slyšel, ale už se to zlepšovalo. Den před mým nástupem do školy jsme byli ještě s ostatními výměnnými studenty v Aracaju na bowlingu.
Po pár dnech jsme byli společně inboundi s pár rotexáky na kebabu. I ten je tu dost odlišný a ani nebyl tak dobrý – místo odkrajovaného masa to byly totiž nakrájené a osmažené kousky, což chutnalo úplně jinak. Pak jsme se byli podívat k přibližně dvě stě metrů vzdálenému obrovskému krabovi.
Byl jsem také na mém prvním meetingu našeho Rotary Clubu. Překvapilo mě, že i přes to, že je v mém klubu něco přes třicet lidí, z nich není ani jedna žena! Během meetingu si lidé mohli na druhou stranu místnosti kdykoli odejít k rautu pro jídlo, nebo si mohli říct servírce o nějaký nápoj. Po meetingu jsem si poprvé povídal s mým counselorem a dozvěděl jsem se například, že student „žužu“ (česky Jiří, [žužu] byla jeho přezdívka) z Česka, který zde byl na výměně před dvěma lety, bydlel i u něho.
Ségra jedné budoucích výměnných studentek měla pak narozeninovou oslavu. Ale to opravdu nebyla jen tak nějaká oslava! Dům měli na obrovském pozemku a byl tak moderní, že se to nevídá ani ve filmech. Ani bych to domem nenazýval, spíš to bylo sídlo. V garáži třeba měli místo na pět aut, měli výtah jenom kvůli druhému patru, nádherný bazén, fontánu, menší park, na oslavě nechyběl i profesionální DJ, byli tam číšníci roznášející nápoje a následně uklízející špinavé talíře. Jídla a pití bylo také ohromné množství a chutnalo to vážně perfektně. Také jsme se tam trochu lépe seznámili i s budoucími outboundy, kteří tam byli také všichni.
Brazilci slaví úplně všechno a kdyby náhodou nebylo co slavit, tak myslím, že by to šli hned oslavit! Hned pár dní poté jsem například byl na narozeninové oslavě mojí host-neteře, kde jsme slavili jejích osm měsíců:
Pořádnou párty dokážou udělat i ze školní akce. Hned den poté byl ve škole totiž „trh“, kde si studenti připravili stánky, kde prodávali nějaké své výrobky. Nebylo to ale jako u nás ve škole, kde má každý třeba jednu lavici, kde si prodává muffiny nebo buchtu, kterou doma napekl. Tohle bylo opravdu ve velkém stylu! Všude spousty balónků, pódium s živou hudbou, dokonce i koutek, kde si mohli lidé sednout. I prodávané jídlo mělo mnohem vyšší úrověň. Například měli chladicí boxy, ze kterých prodávali zmrzlinu, měli mixér, kterým vám připravili čerstvý džus z rozixovaného ovoce („suco“), u jiného stánku do školy zase přinesli grill, na kterém vám připravili burger, jinde měli třeba přístroj na výrobu pop cornu!
S mojí host mámou jsme byli také na koncertu středověké hudby, kde byly i různé evropské tance z doby okolo roku 1600. Měli i dost hudebních nástrojů, které byly používány v té době, a tak to bylo zajímavé. Na konci přinesli dort, že ta skupina slaví dvacet let. Překvapilo mě, že všichni vstali a začali zpívat brazilské „všechno nejlepší“, ale hlavně to, že na konci představení prostě skončí a lidi jdou bez potlesku domů.
Od třetího do pátého listopadu se u nás ve městě konala mezinárodní konference country correspondentů s Brazílií. My jsme byli takové hlavní překvapení zahajovacího večera. Konferenci jsme zahájili průvodem s vlajkami – snažili se sehnat co nejvíce výměnných studentů ze států, jejichž vlajky se mají nosit, aby reprezentovali opravdu svojí vlastní zemi. Pan Kollár, což je nás country correspondent s Brazílií, bohužel dorazit nemohl, a tak jsem tam byl jediným zástupcem našeho distriktu. Opravdu jsme si to užili – po zahájení jsme se všichni přesunuli ven, kde bylo různé jídlo, pití, ohňostroj, ale také jedna taneční skupina tančila zdejší tanec forro, který můžete znát už z mých předchozích článků. Celý večer jsme si v rolích takových menších celebrit (to jsme tu vlastně pořád), se kterými se chtěli všichni fotit, opravdu užili!
Dva dny po zahájení konference jsme se šli podívat do „oceanária“, kde mají spoustu akvárií s různými mořskými živočichy. Pro ty větší jako třeba želvy nebo žraloci měli dokonce takové větší bazény. Zajímavé, že pokud byste se koukali s ptačího pohledu, viděli byste, že má střecha oceanária tvar želvy. A právě na želvy a jejich ochranu se také specializují. Ještě před tím, než jsme se tam šli podívat, jsme byli na vypouštění nově narozených želviček do moře. Aby to bylo více jako ve volné přírodě, pouze je položí na pláž a čekají, až se „doplácají“ do moře. To samozřejmě sleduje vždy několik desítek lidí. Občas přišla trochu větší vlna, díky které byly naopak posunuté směrem k lidem, kteří je sledovali, a tak jsem mohl vyfotit i takovou fotku:
V oceanáriu jsme byli zrovna v čase, kdy si lidé mohou pohladit ve vodě žraloka. A hádejte, co? Pohladil jsem si žraloka!
Opravdu se mi líbí přístup školy ke studentům – mají mnohem přátelštější vztah. Třeba předevčírem ve čtvrtek (10. 11.) jsem od školy dostal menší dáreček k mým narozeninám, protože je budu mít zrovna o prázdninách. Už jsem viděl, že dávali dárky přímo k narozeninám. Jedna studentka dostala třeba obrovskou kytici a nějaký dáreček. Já sice dostal jen takovou menší sladkost tvaru bonbonu, která ale spíš chutná jako tatranka (chutná to odlišně, jen to je to nejpodobnější přirovnání, které mě napadlo), ale kvůli tomu, že mám narozeniny o prázdninách, jsem vůbec nic nečekal.
Prázdniny? Jaké prázdniny? Ano! Včera pro byl můj poslední den školy v tomto školním i kalendářním roce! Byl to také poslední den s mojí třídou, protože nemůžeme být jako výměnní studenti v maturitním ročníku, a tak budeme třídy měnit. A tak jsem si do školy vzal mé Rotary sako!
Všem, kdo jste dočetli až sem, děkuji a gratuluji. Protože jsem předtím neměl moc čas a po té nemoci ani náladu na psaní, bylo toho dnes na jeden článek opravdu hodně a poprvé jsem přesáhl hranici 2000 slov v příspěvku.
A závěrem – dnes to je přesně 100 dní od mého příletu do Brazílie. Od minulého mám i další novinku – odlétám za 226 dní. To bude 26. června 2017 a po 42 hodin dlouhé cestě 28. června dorazím do Prahy.
Přikládám ještě nějaké fotky, které se do textu nevešly:
