img-20161112-wa0002

100 dní – VOLBY, PÁRTY, KONFERENCE

Po dlouhé neaktivitě tu jsem zpátky s dalším příspěvkem ohledně mého žití v Brazílii! Když se teď ohlédnu za posledními téměř dvěma měsíci, je celkem škoda, že jsem nepsal častěji. Stalo se toho zase tolik zajímavého, ale protože už si to přesně nepamatuji, bude to asi takové rozsekané a něco pravděpodobně vynechám, což je škoda.

A co všechno se tedy událo?

Například jsem se poprvé (pokud nepočítám náš orientation meeting) dostal za hranice našeho města Aracaju. A to, když jsme se byli podívat do pouze pár kilometrů vzdáleného města São Cristóvão. Měli jsme tam být na večeři, ale vůbec jsme netušili, že zrovna v ten den bude všude zavřeno. Prošli jsme si tedy kousek tohoto menšího městečka, zastavili jsme se u takových malých trhů, kde byly tři stánky. Dva s ovocem a jeden se smaženou taštičkou „pastel“, která je vždy plněná něčím jiným – často to bývá krab, kuře či nějaké jiné maso, ale i třeba sýr… na víc si toho momentálně nevzpomínám. Také jsem tam pil šťávu z cukrové třtiny a u stánku s ovocem a zeleninou mi host rodiče koupili na ochutnávku tamarind. Ten sice znám i z Evropy, ale ten brazilský je oproti tomu našemu dobrému tak extrémně kyselý, že jsem některé z nich musel málem i vyplivnout.

img_20160921_173231

img_20160921_173540
Kostel hned vedle trhů
img_20160921_214431
Smažená taštička pastel

Také jsme měli druhý meeting s budoucími výměnnými studenty, kde jsme znova prezentovali a reprezentovali naše země. Po prvotním úspěchu koláčků jsem se na něj snažil navázat a zase se po nich slehla zem – napodruhé jsem je neplnil marmeládou, ale udělal jsem dva typy – jeden se strouhanými jablky a druhý s nakrájenou švestkou. Vše posypané drobenkou. Protože tu ale mají plynovou troubu, trvá to všechno příšerně dlouho. Řekl bych, že mi příprava koláčků zabrala takových osm hodin.

img_20161008_113742
Můj český koutek
img_20161007_235159
Koláčky znovu útočí!

Kapitola sama pro sebe byly volby. Už asi týden po mém příletu začaly pomalu v ulicích Aracaju hrát znělky kandidátů. Upřímně jsem do dneška nepochopil, co zde volili, protože když jsem se mého host táty zeptal ještě v angličtině, o čem to bylo, nedokázal mi to vysvětlit. Pochopil jsem ale, že se hlasovalo o místostarostu, o starostu a myslím, že i do nějaké městské rady (s tím si nejsem jistý, mimo těch prvních dvou se volilo ještě něco). A musím prohlásit – BRAZILCI JSOU DO VOLEB BLÁZNI! Ulicemi projížděly celé konvoje i více než padesáti aut, z nichž každé na sobě mělo velkou vlajku s logem kandidáta na starostu a některá i obrovské repráky, které hrály jeho znělku. Těsně před volbami byly tyto průvody aut doplněny i o jedno velké, na jehož vrchu stál například nějaký zpěvák, který jejich znělku zpíval, nebo samotný kandidát, který skrze mikrofon a obří reproduktory mluvil k potenciálním voličům a házeli tak silné petardy, že jsem si myslel, že někde vybouchla bomba. A to bydlím až ve třináctém patře, kde to neslyším tak silně, jako třeba lidé zrovna jdoucí podél silnice po chodníku. Mimo to si spousta lidí nechala potisknout svá zadní skla na autech s jejich kandidátem na místostarostu a na starostu.

img_20161002_155124
To bílé auto je mojí host rodiny a muž na obrázku napravo kandidující na místostarostu je brácha mého host táty

Rád bych se ale ještě vrátil k druhému meetingu s  budoucími outboundy. Zrovna ráno toho dne mi začalo být nevolno. Den předem jsem si toho na prezentování připravil ale tolik, že jsem tam jednoduše nemohl nejít. Byl to zrovna den, kdy si ráno budoucí výměnní studenti vybírali své státy. Samozřejmě také podle toho, který na ně zapůsobil při našich posledních prezentacích. Tady volba států fungovala úplně jinak než u nás. Minule psali testy a ti, kteří jimi prošli, se dostali i na tento druhý meeting, kde si vybírali tak, že první šel ten, kdo  v testu a při pohovorech dopadl nejlépe a vybral si jednu zemi z nabídky. Tento stát se pak vyškrtl a když si šel vybírat druhý, už si ho vybrat nemohl. Ten poslední měl tedy na výběr už jen z posledních několika možností. Překvapilo mě, že o Česko se tu prý dva dokonce málem pohádali a mezi studenty o něj byl největší zájem! Vybrat si ho ale mohl jen jeden, a tak do naší vlasti pojede na výměnu Victoria z této fotky:

img_20161024_111606

Po návratu z meetingu se změnil plán a místo návštěvy studenta z Indie jsme kvůli mému zdraví jeli domů. Tam už jsem měl teplotu přes 39°C a šel jsem rovnou do postele. Už si nepamatuji, jak to všechno probíhalo. Pamatuji si, že jsem měl nejprve horečky, které nechtěly jít dolů, pak mě začalo bolet ucho a hůř jsem na něj slyšel. Šli jsme tedy k doktorce, která mi našla zánět i ve druhém uchu. Předepsala mi tedy antibiotika, která jsem bral dva týdny, ale i nějaké další prášky. Bolest v uchu se stupňovala a po pár dnech začalo i krvácet. Pak se k bolesti přidalo i druhé ucho. Když už byly uši trochu lepší, horečka se ještě zhoršila. Řekl bych, že jsem měl jednou i přes 40°C, protože předtím, než jsem dokázal vylézt z postele, jsem musel asi hodinu čekat, než se mi udělalo líp. Při cestě z mého pokoje na záchod, která je mimochodem dlouhá asi dva metry, mě ale naštěstí slyšela host máma – klepal jsem se tak silně, že jsem byl rád, že jsem chodil. Ani pít jsem nemohl, protože se mi třásla ruka. I když byly dvě hodiny ráno, jeli jsme do nemocnice. Tam mě překvapilo, že byl doktor, který uměl anglicky, a tak jsem mu mohl všechno vysvětlit a on mně říct, co a jak bude dál. Odebral mi tedy krev a předepsal nějaké další léky a léky na to, aby se mi z takového počtu léků neudělalo špatně. Ještě předtím jsme ale byli u nějakého rodinného známého ušního, který mi jen řekl, že další den můžu jít do školy, protože jsem zrovna neměl horečku a „jen“ mi krvácelo z ucha. Nakonec jsem si tak částečně vynutil to, že jsem doma zůstal, protože jsem se pořád necítil dobře a uši mě dost bolely. Přibližně týden po noční návštěvě nemocnice už mi bylo lépe a šel jsem do školy. Sice jsem pořád špatně slyšel, ale už se to zlepšovalo. Den před mým nástupem do školy jsme byli ještě s ostatními výměnnými studenty v Aracaju na bowlingu.

Po pár dnech jsme byli společně inboundi s pár rotexáky na kebabu. I ten je tu dost odlišný a ani nebyl tak dobrý – místo odkrajovaného masa to byly totiž nakrájené a osmažené kousky, což chutnalo úplně jinak. Pak jsme se byli podívat k přibližně dvě stě metrů vzdálenému obrovskému krabovi.

img_20161002_204007

Byl jsem také na mém prvním meetingu našeho Rotary Clubu. Překvapilo mě, že i přes to, že je v mém klubu něco přes třicet lidí, z nich není ani jedna žena! Během meetingu si lidé mohli na druhou stranu místnosti kdykoli odejít k rautu pro jídlo, nebo si mohli říct servírce o nějaký nápoj. Po meetingu jsem si poprvé povídal s mým counselorem a dozvěděl jsem se například, že student „žužu“ (česky Jiří, [žužu] byla jeho přezdívka) z Česka, který zde byl na výměně před dvěma lety, bydlel i u něho.img_20161003_131826

img_20161003_131656

img_20161003_141919

Ségra jedné budoucích výměnných studentek měla pak narozeninovou oslavu. Ale to opravdu nebyla jen tak nějaká oslava! Dům měli na obrovském pozemku a byl tak moderní, že se to nevídá ani ve filmech. Ani bych to domem nenazýval, spíš to bylo sídlo. V garáži třeba měli místo na pět aut, měli výtah jenom kvůli druhému patru, nádherný bazén, fontánu, menší park, na oslavě nechyběl i profesionální DJ, byli tam číšníci roznášející nápoje a následně uklízející špinavé talíře. Jídla a pití bylo také ohromné množství a chutnalo to vážně perfektně. Také jsme se tam trochu lépe seznámili i s budoucími outboundy, kteří tam byli také všichni.

14729398_1313230365367844_5203863253010145747_n

img_20161015_145438

Brazilci slaví úplně všechno a kdyby náhodou nebylo co slavit, tak myslím, že by to šli hned oslavit! Hned pár dní poté jsem například byl na narozeninové oslavě mojí host-neteře, kde jsme slavili jejích osm měsíců:

img_20161017_195454

Pořádnou párty dokážou udělat i ze školní akce. Hned den poté byl ve škole totiž „trh“, kde si studenti připravili stánky, kde prodávali nějaké své výrobky. Nebylo to ale jako u nás ve škole, kde má každý třeba jednu lavici, kde si prodává muffiny nebo buchtu, kterou doma napekl. Tohle bylo opravdu ve velkém stylu! Všude spousty balónků, pódium s živou hudbou, dokonce i koutek, kde si mohli lidé sednout. I prodávané jídlo mělo mnohem vyšší úrověň. Například měli chladicí boxy, ze kterých prodávali zmrzlinu, měli mixér, kterým vám připravili čerstvý džus z rozixovaného ovoce („suco“), u jiného stánku do školy zase přinesli grill, na kterém vám připravili burger, jinde měli třeba přístroj na výrobu pop cornu!

img_20161018_093249img_20161018_084725

S mojí host mámou jsme byli také na koncertu středověké hudby, kde byly i různé evropské tance z doby okolo roku 1600. Měli i dost hudebních nástrojů, které byly používány v té době, a tak to bylo zajímavé. Na konci přinesli dort, že ta skupina slaví dvacet let. Překvapilo mě, že všichni vstali a začali zpívat brazilské „všechno nejlepší“, ale hlavně to, že na konci představení prostě skončí a lidi jdou bez potlesku domů.

img_20161026_200528img_20161026_201158img_20161026_214601

Od třetího do pátého listopadu se u nás ve městě konala mezinárodní konference country correspondentů s Brazílií. My jsme byli takové hlavní překvapení zahajovacího večera. Konferenci jsme zahájili průvodem s vlajkami – snažili se sehnat co nejvíce výměnných studentů ze států, jejichž vlajky se mají nosit, aby reprezentovali opravdu svojí vlastní zemi. Pan Kollár, což je nás country correspondent s Brazílií, bohužel dorazit nemohl, a tak jsem tam byl jediným zástupcem našeho distriktu. Opravdu jsme si to užili – po zahájení jsme se všichni přesunuli ven, kde bylo různé jídlo, pití, ohňostroj, ale také jedna taneční skupina tančila zdejší tanec forro, který můžete znát už z mých předchozích článků. Celý večer jsme si v rolích takových menších celebrit (to jsme tu vlastně pořád), se kterými se chtěli všichni fotit, opravdu užili!

img-20161104-wa0020

14925293_1784488268492589_2007559799957832215_n

img_20161103_223027_1

14937427_10154503435475943_6643703821896279065_n

14963408_10154503435550943_8297407606876143882_n

Dva dny po zahájení konference jsme se šli podívat do „oceanária“, kde mají spoustu akvárií s různými mořskými živočichy. Pro ty větší jako třeba želvy nebo žraloci měli dokonce takové větší bazény. Zajímavé, že pokud byste se koukali s ptačího pohledu, viděli byste, že má střecha oceanária tvar želvy. A právě na želvy a jejich ochranu se také specializují. Ještě před tím, než jsme se tam šli podívat, jsme byli na vypouštění nově narozených želviček do moře. Aby to bylo více jako ve volné přírodě, pouze je položí na pláž a čekají, až se „doplácají“ do moře. To samozřejmě sleduje vždy několik desítek lidí. Občas přišla trochu větší vlna, díky které byly naopak posunuté směrem k lidem, kteří je sledovali, a tak jsem mohl vyfotit i takovou fotku:

img_20161105_162801

img_20161105_162358_1img_20161105_163631

img_20161105_171529

img_20161105_171953
Dokonce mi zamávala i želva!

V oceanáriu jsme byli zrovna v čase, kdy si lidé mohou pohladit ve vodě žraloka. A hádejte, co? Pohladil jsem si žraloka!

img_20161105_172210_1

Opravdu se mi líbí přístup školy ke studentům – mají mnohem přátelštější vztah. Třeba předevčírem ve čtvrtek (10. 11.) jsem od školy dostal menší dáreček k mým narozeninám, protože je budu mít zrovna o prázdninách. Už jsem viděl, že dávali dárky přímo k narozeninám. Jedna studentka dostala třeba obrovskou kytici a nějaký dáreček. Já sice dostal jen takovou menší sladkost tvaru bonbonu, která ale spíš chutná jako tatranka (chutná to odlišně, jen to je to nejpodobnější přirovnání, které mě napadlo), ale kvůli tomu, že mám narozeniny o prázdninách, jsem vůbec nic nečekal.

img_20161110_130124

Prázdniny? Jaké prázdniny? Ano! Včera pro byl můj poslední den školy v tomto školním i kalendářním roce! Byl to také poslední den s mojí třídou, protože nemůžeme být jako výměnní studenti v maturitním ročníku, a tak budeme třídy měnit. A tak jsem si do školy vzal mé Rotary sako!

img-20161112-wa0002
Fotka s mojí dnes už bývalou třídou z posledního dne školy před prázdninami

img_7658

img_7646

Všem, kdo jste dočetli až sem, děkuji a gratuluji. Protože jsem předtím neměl moc čas a po té nemoci ani náladu na psaní, bylo toho dnes na jeden článek opravdu hodně a poprvé jsem přesáhl hranici 2000 slov v příspěvku.

A závěrem –  dnes to je přesně 100 dní od mého příletu do Brazílie. Od minulého mám i další novinku – odlétám za 226 dní. To bude 26. června 2017 a po 42 hodin dlouhé cestě 28. června dorazím do Prahy.

Přikládám ještě nějaké fotky, které se do textu nevešly:

img_20161102_162455 img_20161102_161918 img_20161102_155357 img_20161102_155115 img_20161102_154937 img_20161102_154932 img_20161102_154720 img_20161102_154540 img_20161102_153334

A nakonec: Jak to vypadá na katedře učitele před testem?
A nakonec: Jak to vypadá na katedře učitele před testem?
14222317_351679245164088_4434649203880711417_n

DEN 47. – O MEETINGU NA PLÁŽI A ÚSPĚCHU KOLÁČKŮ!

Od 2. do 4. září jsme byli na meetingu našeho multidistriktu NORBREX. V 6:20 ráno jsme my z Aracaju nastoupili do dodávky předělané na minibus a vydali jsme se na cestu. Přední řada sedadel byla vždy určena pro toho nejunavenějšího člověka, který si přes ni lehnul a spal. V dalších třech řadách si mezitím zbytek lidí povídal. Během cesty jsme zastavili na pláži hlavního města státu Alagoas – Maceió. Tam jsme se prošli po pěkné pláži, vrátili se do našeho minibusu a jeli jsme dál. Do Maragogi – přesněji do Pusada Barra Velha, kde se meeting konal, jsme dorazili jako první a dokonce s hodinovým náskokem – to byl obrovský úspěch, protože náš distrikt prý dorazil skoro vždy jako poslední 😀

img_20160902_134111
Hned druhá fotka, kterou jsem po příjezdu do Maragogi vyfotil do dvaceti sekund po vystoupení z minibusu – a to jsem ještě netušil, že budu v přízemí tohoto domečku bydlet.
img_20160902_134935
Domky, vedle kterých bylo například hřiště na volejbal

 

img_20160902_134313
Pohled od pláže
img_20160902_134308
Pláááž
img_20160902_134319
Pár set metrů tímto směrem končí stát Alagoas a začíná Pernambuco, kam jsme pak na palubě menší lodi zavítali.

img_20160904_093238

Před příjezdem všech ostatních distriktů jsme si stihli během hodiny celý areál projít a ubytovat se. Zrovna jsme dojedli oběd a co neslyšíme – velký autobus se studenty z obou zbylých distriktů! Přišel jsem k autobusu a hned jsem poznal známou tvář z našeho třetího Orientation meetingu v České republice – Zuzku žijící ve městě Natal. Konečně jsem mohl s někým po měsíci pokecat česky! Jsme v Brazílii, tak jsme se už automaticky pozdravili obejmutím. Hned mě také představila jedné studentce z Francie jménem Nela, jejíž máma je z Česka a už od narození na ní mluví česky. S ní jsem ale mluvil pouze anglicky – čeština se jí už po měsíci dost pletla. Po meetingu jsem ale i já zjistil, že mi delší rozhovory v češtině začínají dělat problémy – zatím mi jen občas vypadne nějaké slovo, ale až se vrátím do Česka, tak to bude rozhodně zajímavé 🙂

img_20160903_134204

První den – v porovnání s těmi následujícími – program tak zajímavý nebyl. Jen nám bylo prezentováno několik přednášek – líbilo se mi, že většina přednášek i o pravidlech byla podána nějak vtipně, takže jsme jen znuděně neseděli, ale také jsme se pobavili.

Ale ta nejlepší přednáška byla od zaměstnance z cestovky, která pro Rotary organizuje výlety po Brazílii – Belo Brasil. Už od druhého orientation meetingu v Česku jsem strašně chtěl na výlet do Amazonie, o kterém jsem se právě tam dozvěděl z některé prezentace. Přednášky měl nádherně zpracované – jenom o zážitcích studentů nemluvili, ale měli i spoustu super fotek. Mám obrovské štěstí, že tento rok funguje Belo Brasil přesně 20 let, protože některé výlety díky tomuhle kulatému výročí vylepšili a prý nás budou čekat i nějaká překvapení! Všechny tyto výlety jsou ale drahé a zaplňují se rychle, tak ještě uvidím…

Další den nás ráno čekala už kolem sedmé skvělá snídaně. Ostatně všechny snídaně, obědy i večeře tam byly celkem luxusní – obrovský výběr všemožných vynikajících jídel. Pak jsme se vydali na výlet lodí podél pláže. Do lodě jsme nastupovali už ve vedlejším státě Pernambuco, kde jsme také několik hodin strávili. Zajeli jsme na mělké místo, a tam jsme zakotvili. Po celou dobu plavby byl otevřený bar, kde jsme měli všechny nápoje placené Rotary. Myslím, že jsem vypil 2 Guarany a 2 celé kokosy (zdejší kokosy ale mohou obsahovat i skoro půl litru vody). Protože mě ale nenapadlo, že tím, že se řekne „jdeme na vyhlídkovou plavbu“ se myslí „zastavíme na mělčině, abychom se mohli vykoupat“, jsem si nevzal plavky. Takže jsem se po mělčině spíše prošel a dali jsme spoustu fotek s ostatními studenty.

14222317_351679245164088_4434649203880711417_n
s ostatními studenty z Aracaju
img-20160905-wa0017
… a se spoustou dalších výměnných studentů
img_20160903_100425
naše výletní loď

img_20160903_100959

img_20160903_094147
Když se v Brazílii setkají dva Češi! 😀

img_20160903_100139

img_20160903_094722
Kdyby o nás byl film, jmenoval by se „Dva a půl Čecha“ – Nela vpravo je napůl Češka z Francie
img_20160904_093127
A znovu České trio
img_20160903_110547
Pustili mě i ke kormidlu!
img_20160903_102550
Miluju kokosovou vodu… Ne nadarmo tu všichni říkají, že lepší než v Brazílii neseženete!

img_20160903_103925 img_20160904_090938

Odpoledne jsme si mezi sebou skoro všichni vyměnili naše odznaky. Pro nezasvěcené: Každý student si vyrobí nějaké placky nebo odznaky. Ty si mezi sebou studenti vyměňují a připevňují si je na svoje sako. Tam si také dávají různé věci, které jim budou připomínat jejich výměnu.

K večeru jsme měli kurz základů capoeiry – brazilského bojového umění. Zajímavé je, že vzniklo v době, kdy byla v Brazílii zakázána jakákoli bojová umění, a proto připomíná také tanec a je doprovázeno hudbou. Většinu času jsme sledovali profesionály a jejich nejkvalitnější kousky (které se občas také nepovedly kvůli tomu, že to předváděli na trávě a přibližně půl hodiny před začátkem pršelo, tak to bylo celkem „o hubu“), ale také jsme si mohli nějaké základy vyzkoušet. Kluk z Německa  jménem Tom, který v Evropě capoeiru dělal (nevím, jak dlouho), říkal, že tato brazilská vypadá dost odlišně.

Poté byla diskotéka s „profesionálním“ DJem (moc profesionálně to nevypadalo), spoustou světel a přístrojů na vytváření kouře. Část lidí tančila a část si vedle povídala. Já byl součástí spíše té druhé skupiny… diskotéky nejsou moc pro mě. No, ale jsem v Brazílii a slyšel jsem, že na konci je budu pravděpodobně milovat.

Další den jsme už jen vstali, nasnídali se a šli jsme se fotit:

14199408_1232456866796718_8595293504110872223_n
Fotka všech studentů v multidistriktu
14199301_1232456826796722_4410941088504834980_n
a fotka s vlajkami… moji jsem se tam snažil dostat aspoň svisle, ale jaksi není moc vidět
14183748_1232457923463279_4545642641154157849_n
Fotka našeho distriktu! Jsem jeden z nejvyšších, tak musím být skoro na každé fotce vzadu :/
img-20160905-wa0005
Tak tohle byl asi můj nejvydařenější výraz z celého dne 😀
img_20160904_085050
Tak tolik sombrér jsem na sobě ještě nikdy neměl! – jedno na hlavě a několik dalších menších na saku (jedno je i zakryté tím velkým)
14183863_1232460130129725_182169315564693075_n
Všichni nám barvu našich sak záviděli!

14192545_1232460166796388_474551558335733998_n

Po meetingu jsme se se všemi rozloučili a vyrazili jsme zpět domů – do našeho milovaného města Aracaju. Bohužel píšu už 3 týdny zpět, tak si na spoustu událostí nevzpomenu

Už nás opustila i poslední outboundka z Aracaju, která letěla do Kanady. Předtím ale měla dvě rozlučkové párty, z nichž jsme šli jednou na açaí a jednou do obchoďáku, odkud jsme pak šli všichni ke mně domů – to v plánu nebylo, ale od obchodního domu bydlím asi 50 metrů a být tam celou dobu by byla nuda. Nevím, kolikrát jsem to v předchozích příspěvcích už psal, ale MILUJU AÇAÍ. Během posledních dvou týdnů jsem na něm byl 2x. Je to něco jako zmrzlinový pohár, na kterém ale nemáte 50 různých polev a 1 jahodu, ale je to mnohem zdravější. Vyrábí se z rostliny rostoucí v Amazonii, kterou i domorodci hodně pěstují (plody sní, ze dřeva postaví dům a z listí se dá udělat střecha, takže se 100%  využije). Přidávají tam i spoustu různých přísad. Vždy k tomu vedle dostanete i kondenzované mléko a ovesné vločky. Většinou ale takové ty ochucené.

img_20160907_165826
Ochucení jahodami a banánem je v açaí perfektní!

img_20160914_205803

Minulý víkend v sobotu jsme byli také na prvních pohovorech s budoucími výměnnými studenty. Překvapilo mě, že je mají takhle brzy, protože my jsme je měli až někdy v listopadu (wow, myslel jsem , že v únoru, ale teď jsem si ověřil informace… ten čas vážně nějak rychle utíká). Zavolali nás tam den předem večer, a stejně jsme tam nakonec nic nedělali. Jen jsme pokecali s částí budoucích outboundů. O to zajímavější to bylo o týden později, kdy měla pohovory druhá část…

img_20160910_162031
Nikdy nepůjčujte Kanaďanovi svou vlajku, stane se z něho terorista!

img_20160910_155945_1

Mezitím nás ale opustila studentka z Dánska Anna. Dva dny před jejím odletem měla rozlučkovou oslavu, která se konala… v prodejně açaí (odtamtud je ta spodní fotka). Vrátila se domů, protože chtěla jet do nějakého jiného státu a na Brazílii nebyla připravená – prostě to prý bylo něco jiného, než čekala. Také se jí dost stýskalo po domově a celkem často prý volala s dánskou rodinou. Tak nás je v distriktu místo třinácti už jenom dvanáct a v Aracaju deset.

Teď v sobotu jsme znovu přišli na pohovory zbytku budoucích outboundů. Tohle bylo ale speciální – na těch o týden dřív nám Paulo (chairman našeho distriktu 4390) řekl, ať si na příště připravíme prezentaci (fyzickou, ne v počítači) o naší zemi. To znamená připravit si velký papír s informacemi o Česku v portugalštině (já to měl ale i v angličtině pro ostatní výměnné studenty). Mohli jsme k tomu třeba přinést nějaké jídlo či sladkosti. A tak jsem začal – byl jsem jediný, kdo se začal připravovat déle než dva dny předem. Den předem už jsem připravoval jedině koláčky. S těmi mi moje babička pomáhala až z Česka opravdu dlouho do noci. Končili jsme kolem 0:40 mého času, to je 5:40 v ČR.

Jako jeden z mála jsem potřeboval pro svou prezentaci dva stoly. Potřeboval bych ale tři, takhle to bylo všechno zbytečně zmáčknuté. Napekl jsem kolem třiceti koláčků, které jsem všechny rozpůlil, aby byly pro víc lidí (i přesto zmizely nejrychleji), připravil jsem informacemi nabitý papír o Česku a ukázkové knihy a pohlednice, otevřel jsem mé balíčky hašlerek, toffo, ale i bonparů. Jako jediný jsem také zapojil i můj notebook, na kterém jsem nechal přehrávat různé fotografie české přírody, hradů, zámků nebo třeba měst. Na notebooku byly položené 3 knihy – jedna s recepty české kuchyně, druhou o největším hradním komplexu na světě – o Pražském hradě a třetí o světové automobilce Škoda auto. Tu sice v Brazílii neznají, ale třeba Jash z Indie říkal, že v Indii jsou škodovky všude. Také jsem tam měl kolem deseti pohlednic se spoustou obrázků Prahy.

Nejvíc mě na prezentaci potěšilo to, že mi ji spousta lidí pochválila a několik lidí řeklo, že je vidět, že jsem si s tím dal práci, nebo že ta moje je nejlépe připravená. Jeden kluk mi dokonce řekl, že přemýšlí, jestli si vybere na první místo Austrálii, nebo Českou republiku, to mě taky neskutečně potěšilo. A aby mě toho nepotěšilo málo, tak ještě třetí věc – před několika týdny jsme ve škole strávili 3-4 hodiny prezentováním Rotary výměny tak, že jsme obcházeli všechny třídy, kterých se to může týkat. A nejvíc zájemců je právě z naší školy, tak vidíme, že to aspoň mělo nějaký účel! Dokonce jsem viděl i dva lidi ode mně ze třídy (prý byli tři, ale s tím třetím člověkem jsem se asi nějak minul).

img_20160917_095517

img_20160917_095436
Ano, i Slovensko mělo vlastní stánek! Připravila ho ta bývalá výměnná studentka, která byla na Slovensku – fotku s ní jsem přidal v některém z předchozích příspěvků. A dostal jsem od ní horalku 🙂
img_20160917_095522
Některé koláče nakrájené ještě nejsou, ale to jsem napravil hned po pořízení téhle fotky

Výše jsem nechal otevřenou otázku, jak to bude s těmi výlety. Ano, některé jsou opravdu hodně drahé. Ale na jeden se přeci jen dostanu – jo, do AMAZONIE. Od 15. do 24. dubna 2017 strávím nádherných 9 dní v amazonském pralese. Pokud tedy všechno klapne, zatím mám zaplacenou jen rezervaci a musím vyplnit nějaké papíry, ale na takových 95% by to vyjít mělo. Amazonský výlet je prý ten nejkrásnější ze všech a byl to jediný, na který jsem si přál se dostat už ode dne, kdy jsem se o něm dozvěděl! Tak uvidíme 🙂

 

 

IMG-20160828-WA0002

TO UŽ UBĚHL MĚSÍC?

WOW! Právě jsme na našem prvním multidistriktovém meetingu a já slavím měsíc od opuštění České republiky a začátku mé výměny!

Závěr tohoto článku bude ve stejném stylu jako ty předchozí, ale nejdřív rekapitulace třiadvaceti událostí z dosavadní výměny:

  1. Poprvé za život jsem cestoval mimo Evropu… sám
  2. Oslavili jsme brazilský Den studentů
  3. Objal jsem více lidí než za celý život před výměnou
  4. Poprvé jsem měl brigadeiro… a pak ještě asi 20x
  5. Začal jsem chodit do školy… v Brazílii
  6. Poprvé jsem jedl kraba
  7. Naučil jsem se toaletní papír vyhazovat do koše vedle záchodu
  8. Poprvé jsem pil nápoj Guaraná – a to už tolikrát, že si to ani netroufnu tipnout
  9. Uvařil jsem guláš s knedlíkem – sice to díky trochu jiným surovinám a horšímu tlakovému hrnci chutnalo trochu hůř, ale pořád to nebylo špatné
  10. Byl jsem na promocích – obrovská párty po ukončení univerzity
  11. Byl jsem na několika turnajích mé host sestry Vitórie – v ping pongu a ve Volejbalu
  12. Začal jsem chodit na volejbalové tréninky
  13. Byl jsem už na několika narozeninových oslavách
  14. Oslavili jsme brazilský Den Otců
  15. Tančil jsem před cca 200 lidmi brazilský tanec Forro – všechno jsme naplánovali a naučili se ani ne během 48 hodin – ještě 5 minut před vystoupením jsme neměli ani hudbu
  16. Viděl jsem opravdu hodně, ale hodně palem
  17. Poprvé jsem ochutnal acaí… a ještě spoustu dalších jídel a pití, o kterých jsem psal v předchozích článcích (tedy ne o všem, je toho vážně moc)
  18. Poprvé jsem viděl volně žijící kolibříky a papoušky
  19. Viděl jsem se s bývalou exchange studentkou, která byla na Slovensku a s výměnnou studentkou z Česka!
  20. Už jsem byl i 3x na churrascu (grilovačka)
  21. Byl jsem i na jednom menším koncertu
  22. Doučoval jsem Češtinu Juliana, který už je momentálně na své výměně v Mostu
  23. Ale hlavně jsem si to zatím opravdu užil a poznal spoustu nových přátel!

 

A nějaké rady pro budoucí (nejenom) brazilské inboundy, které mě zatím napadly:

  • Vezměte si víc než jednu mikinu! Já jsem si říkal, že když pojedu do Brazílie, nebudu ji potřebovat, ale všude jsou tu klimatizace a Brazilci si uvnitř rádi udělají pěknou zimu (největší ale bývá ve škole a místo toho, aby to vypnuli nebo snížili intenzitu, si radši vezmou mikinu).
  • Placek si nechte udělat radši více než méně! Já jsem počítal s tím, že když budu v multidistriktu, kde bude 60 výměnných studentů, že to bude stačit. No, už před naším meetingem jsem jich měl něco kolem 40-50 (2 studenty jsem potkal na letišti v Sao Paulu, vyměnil jsem i s outboundy, kteří tu po mém příletu ještě byli a hlavně s inboundy v mém host distriktu). Tak jsem si musel ještě ve středu narychlo nechat vyrobit 60 placek – všude je tu dělají do 2 dnů, tak to nebyl žádný problém. Ale problém byl spíš s cenou, která tu je za placky vyšší než v ČR – tam jsem za velkou hranatou placku zaplatil 8,5 Kč. Tady jsem za obyčejnou malou kulatou placku z očividně mnohem levnějšího materiálu zaplatil v přepočtu 15 Kč. Takže se opravdu vyplatí do nich zainvestovat ještě před výměnou.

 

Od minulého článku se ale stala i spousta zajímavých věcí, o kterých budu psát teď.  Protože ale píšu s delším časovým odstupem, už si na všechno nevzpomínám, a tak vám shrnu aspoň to hlavní:

IMG_20160826_05253125. 7. jsme byli na návštěvě u Juliana. Kdo to je? No přeci ten kluk z fotky v mém prvním příspěvku, který mě byl přivítat na letišti, ale hlavně je to výměnný student, který jel studovat do českého města Most. Pomohl jsem mu s českou výslovností a do mobilu jsem mu napsal některé fráze, které by mohl v Česku využít! Ten večer jsme u nich měli od jejich inbounda z Indie tradiční indické jídlo a chutnalo vážně dobře! Pak jsme si s Julianem vyměnili placky a s mojí host rodinou jsme odešli. Za nějakých 6,5 hodiny už jsme se ale viděli při loučení na letišti. A abych nezapomněl – měl svoji vlajku Brazílie, kam chtěl aby mu každý něco napsal. Tak jsem mu tam napsal něco, čemu bude už za několik měsíců rozumět.

IMG_20160825_205134
Ono indické jídlo. Moc mi chutnalo!
IMG_20160825_194157
Celkem pěkně popsaná vlajka, co říkáte?
IMG_20160825_194201
Pak jsem se samozřejmě ještě podepsal 🙂

O den později jsem byl poprvé v americké pizzerii Domino’s. Sice to není žádná brazilská pizza, ale oproti té evropské je dost odlišná. A ta, která se dělá ve zdejších pizzeriích, je ještě trochu jiná…

IMG_20160826_191327
Můžete si říct i více příchutí, kterými budete mít pizzu rozdělenou
IMG_20160826_191331
PIZZAAA

IMG_20160826_205048

IMG_20160827_132522Doma jsme také už dvakrát grilovali. Poprvé přišli i nějací příbuzní. Můj host táta při té příležitosti otevřel svou druhou – poslední – plechovku piva Pilsner Urquell, které jsem mu přivezl. Už jsem se o tom v předchozích článcích zmínil, ale skoro každé brazilské pivo má na sobě napsáno „CERVEJA PILSEN“ = PIVO PLZEŇ. Pobavilo mě například pivo Bohemia, které má na na sobě napsáno „První Pivo Z Brazílie“, pod tím je napsáno jen „Pilsen“ (je tedy brazilské, nebo plzeňské?). Jedno z mála piv, které jsem viděl, že to nemá napsané, bylo pivo Budweiser – jo, to bralo zase inspiraci v Budějovicích. Také mě pobavilo pivo s německým názvem a v Brazílii už tradičním nápisem „Pilsen“. Na konec tohoto odstavce jen dodávám, že já pivo nikdy nepiju a i když by mi ho někdo nabídl, tak ho vyplivnu, protože mi alkoholické nápoje zkrátka nechutnají.

IMG_20160827_131815
Porovnání barev opravdové plzně a brazilské „plzně“ (Skol je tu nejprodávanější pivo, je opravdu všude)

 

IMG_20160828_115718
To jsme byli tak nakoupit a co nevidím, naše krásné Čechy!
IMG_20160828_115722
Hned vedle se nacházel i Budweiser

Minulý víkend měla Sonja, studentka z Finska, narozeniny. Protože pořád někde celý víkend jezdili, tak jí máma řekla, že nebude mít narozeninovou oslavu. A v neděli, když měly jít večer s host mámou nakoupit oblečení, se šly stavit pro Carinu. No, když vešly dovnitř, na ně vykouklo asi 30 lidí. Kdo uměl, tak zpíval zdejší narozeninové přání a kdo neuměl, ten pouze tleskal (vždy do rytmu tleskají). Na oslavě nesmí samozřejmě chybět brigadeiro a spousta dalších pochutin typu coxinha, pão de queijo, jahody v čokoládě a samozřejmě se vždy pije Guaraná!

IMG_20160827_205552Den před její oslavou jsme byli na koncertě kapely její host sestry. Hudba nebyla špatná, své skladby míchali společně s nějakými slavnými (např. jednou zpívali Lennona). Bylo to jen v nějaké restauraci (něco na pomezí mezi restaurací a barem), kde bylo asi 100 lidí. Poté jsme šli aspoň trochu oslavit její narozeniny tak, že jsme šli na burger. Všichni jsme jí popřáli, protože „se do jejích narozenin už neuvidíme“, a pak jsme se rozešli každý domů.

IMG_20160827_180954
Taková Československá fotka 🙂

Asi hodinu před koncertem jsme ale byli na meetingu se zdejšími Rotexáky. No, kvůli čemu se to nazývalo meeting, byla jedna prezentace o tom, co v Brazílii pravděpodobně ochutnáme a navštívíme (jedno z těch míst prý s mou rodinou stoprocentně navštívím – nádherné město Salvador). Dále to už pokračovalo jen tak, že jsme hráli různé hry. Nechápu, kde berou nápady, ale rotexáci vždy vymyslí opravdu originální hry (i na našich orientation mítincích II a III v Česku)! Chvíli jsme se také bavili s rotexačkou, která byla před 3 lety na Slovensku. Říkala, že Česky rozumí, protože sledovala ráda televizi v Češtině, ale povídali jsme anglicky.

A právě jste se pročetli až na úplný konec tohoto obsáhlejšího článku. Momentálně jsem už druhý den na meetingu našeho multidistriktu NORBREX. Protože je ale tento článek psán už před meetingem, tak se mé pocity z něj dozvíte až za týden v dalším článku!

A na závěr fotka se studentkou z Taiwanu!

Screenshot_20160820-230928

banner-volta-as-aulas

Den 27. – Jak to chodí ve škole?

Dnes je 31. srpna 2016 a od minulého článku už uplynulo 10 dní. Hlavně se nezvratně blíží to, čeho se spousta lidí bojí více než smrti – škola.

Pokud jste po přečtení posledního slova předchozí věty nedostali infarkt, tak bych vám rád popsal, jak moje brazilská škola funguje.

Už třetí týden studuji společně se čtyřmi dalšími výměnnými studenty na škole Master Aracaju. Jedná se o nejprestižnější školu ve státě, do které někteří studenti dojíždějí i hodinu. To, že je prestižní nedokazuje jen tím, že už v mém věku berou z některých předmětů látku, která se u nás bere až na vysoké škole (takže vůbec nevím, o co jde), ale i celkovým designem a praktičností školy.

Škola je to opravdu obrovská – je to v podstatě smíchaná základní a střední škola v jednom (střední škola tu trvá ale jen tři roky). Každý ročník má 5 tříd – A,B,C,D,E a ve třídách je podobný počet studentů jako v Česku (v mojí třídě NÁS je sice kolem 40, ale to je výjimka). Já bych tedy měl být už v maturitním ročníku, ale protože v něm je na studenty kladen vyšší nátlak, jsem v nižším. Celkově máme dvě velké tělocvičny, jednu halu a jeden plavecký bazén. Venku máme bufet s posezením a pro menší děti ze základní školy je zde i dětské hřiště. Velkým rozdílem je, že ve škole nemají žádnou jídelnu.

IMG_20160812_125841
Naše třída – jinde jsme jen na angličtinu, výtvarku a chemické laboratoře.
IMG_20160805_090025
Hlavní vchod do školy s recepcí. Pro studenty se otvírá vedlejší vchod.

A jak vypadá můj školní den? Ráno chvíli po šesté vstanu, nasnídám se a jdu se osprchovat. Pak jdu do školy, která začíná v sedm – nechápu ty studenty, kteří do školy dojíždějí třeba hodinu a musí vstávat kolem páté. Já ve škole umírám únavou, a to od ní bydlím asi 50 metrů. To je dáno ale také tím, že se snažím porozumět co nejvíce slovům či větám. Portugalsky sice z plynulé mluvy nerozumím vůbec nic, ale když na mně někdo začne mluvit zjednodušeně nebo pomalu, často už to pochopím (což sice po měsíci není nic extra, ale rozumím víc a víc). Jediné hodiny, při kterých ve škole zatím pracuji, jsou angličtina a výtvarná výchova. Často se tedy stává, že se nudím, ale snažím se buď učit portugalštinu, nebo aspoň poslouchat, co vysvětluje učitel, jestli nepochytím nějaká slova, nebo dokonce věty. Hlavně se ale snažím neusnout – říkali nám na Rotary meetingu, ať děláme cokoli, ale hlavně ať nespíme. Musím se ale přiznat, že jsem byl jednou už tak unavený, že jsem se to snažil dospat během první hodiny. Opravdu se mi stýská po našich tradičních židlích a lavicích. Tady mají totiž „židlolavice“ – židle je sice vyměkčená, ale stolek je tak příšerně malý (což je ten důvod, proč se mi nepodařilo usnout), že se na něj vejde sotva učebnice. Tyto židlolavice se mohou po třídě sice libovolně přehazovat a není daný žádný zasedací pořádek, ale většinou se udržují seřazené, protože se mezi nimi musí dát projít. Když už mluvím o vybavení třídy, tak nesmí chybět klimatizace , která udržuje teplotu tak nízko, že většina studentů nosí mikiny. Byl to také důvod mojí nemoci, o které jsem psal v minulém příspěvku. Škola trvá každý den sedm hodin a mezi nimi jsou celkem dvě dvacetiminutové přestávky, během kterých se můžeme jít napít z pítka (jsou rozmístěné po celé škole a je to opravdu užitečné!) nebo si jít koupit jídlo do bufetu. Po škole se ve 12:55 vydávám domů na oběd. Odpoledne až večer jsou ve škole pro studenty různé sporty – futsal, volejbal, gymnastika, judo, karate, plavání,stolní tenis atd. Já zatím chodím hrát v pondělí a ve středu díky několika spolužákům volejbal. Sice mi to moc nejde (na sporty moc talent nemám), ale všichni to tam hrají spíš pro zábavu, tak to nijak nevadí. Občas jsou i večer přidány nějaké hodiny, které nám například odpadly – původně jsem to nechápal… a teď to pořád nechápu – proč musí chodit večer do školy jen kvůli jedné hodině? Jako výměnný student tam chodit nemusím, ale co jsem slyšel, tak ani normální studenti tam často také nechodí – tady se ani moc nehlídá, zda někdo nechybí. Jen jednou za den obejde jeden z koordinátorů všechny učebny a zapíše si jména těch, kdo chybí. Pokud bych chtěl ale přijít později nebo odejít dřív, musím projít přes recepci, kde si zapíšou moje jméno.

IMG_20160805_131151
A takhle vidím od nás z balkonu školu!

Místo ředitele a jeho zástupců mají koordinátory, kteří dělají vlastně to samé. Také mají různá oddělení, která u nás ve školách nebývají – např. marketingové. A mají jedno celé patro, kde jsou především učebny angličtiny, knihovna, nebo i lékař.

A největší rozdíl? Už jsem dříve psal, že jsou v Brazílii všichni více přátelští – projevuje se to například tím, že si s učiteli tykají a chovají se k sobě jako k přátelům. Také jsem už psal, že se všichni objímají (hlavně tedy opačná pohlaví – kluci si mezi sebou podávají ruce, ale při tom se vždy poplácají po zádech) – tak i s učiteli. I přes to učitele ale plně respektují a když se něco řekne, tak to platí. Spousta učitelů se ale i chová, jako by byli ve věku studentů.

14045865_1292575880760199_5231055384523961495_n

Den 17. – Forroooooo!

Od minulého příspěvku už uplynula doba delší než týden a pro mě začíná být přes nával všech zážitků obtížné si vzpomenout, co všechno se od té doby událo. Snad na nic tedy nezapomenu…

12. srpna – tedy den před publikací minulého příspěvku – jsme byli s host rodinou na obrovské párty čerstvých absolventů zdejší univerzity, kde své studium právě ukončila jedna jejich známá. Všichni zde dostali diplom – při každém předávání diplomu vzduchem létaly konfety a dole pod pódiem v davu asi 1000 lidí stáli jejich rodiny a přátelé a vždy, když zrovna jejich příbuzný dostával diplom,  zvedali transparenty, křičeli co nejvíce to šlo, skákali a samozřejmě stříleli více a více konfet.

V sobotu jsme byli na turnaji mé host sestry Victorie v ping pongu. Když zrovna nehrála – pauzy byly i více než hodinové – zašli jsme s host tátou na zmrzlinu, kam chodil, když byl dítě. No, vypadá to, že posezení od té doby zůstalo stejné, ale zmrzlinu měli opravdu perfektní (nejenom chuťově, ale jeden jejich kopeček byl více než dva naše). Vrátili jsme se na turnaj přesně na její poslední „match“, který stejně jako všechny ostatní vyhrála, počkali jsme na vyhlášení vítězů (společně se svým týmem se umístili na prvním místě) a rychle jsme pospíchali domů. Odtud jsem totiž jel přímo na narozeninovou oslavu přítelkyně jednoho kluka z mé třídy.

Na brazilské poměry byla taková menší oslava – kolem 20 lidí (například Carina – studentka z Kanady – byla včera na něčí oslavě 15. narozenin, kde bylo prý 200-300 lidí a všichni pozvaní měli kartu s čipem). Byla zde spousta jídla a pití a poznal jsem zde několik nových lidí. Nové lidi zde ale poznávám každý den, takže je pro mě velký problém si všechna jejich jména zapamatovat.

IMG_20160814_133152
Cesta na ke známým na Den otců
IMG_20160814_175530
A cesta domů

V neděli se v Brazílii slavil Den otců, který slaví tak, že se aspoň část rodiny sejde, pokecají, dají si jídlo a odejdou. Toto je hodně zjednodušené, protože to byl celodenní výlet a cesta tam trvala asi hodinu. Hned za domem mají několik desítek palem a za nimi výhled na pláž. Také jsem tam viděl své dva první volně žijící papoušky nebo po cestě tam první písečnou dunu.

IMG_20160814_141637_1
Na den otců taky krab!

IMG_20160814_152405

IMG_20160814_152459

A začal školní týden. Carina (Němka žijící v Kanadě) se dozvěděla o tom, že naše škola bude pořádat „Festival umění“ (FESTIVAL DE ARTES 2016). Na tomto festivalu mohou všichni studenti naší školy před celou školou (nebo aspoň tou částí, která příjde) a dalšími lidmi, kteří si zaplatí vstup, předvést cokoli budou chtít. Pokud to má tedy spojitost s uměním. A tak Carinu nenapadlo nic jiného, než že bychom mohli všichni výměnní studenti z naší školy – já, Tom (Německo), Lucie (Francie) a Carina – zatancovat tradiční brazilský tanec FORRO. Mělo to ale háček – nápad vznikl v pondělí, ale už ve středu byl festival – v pondělí to bylo zatím jen teoretické, ale v úterý jsme to všichni mysleli už vážně. Celkově jsme museli všechno zařídit narychlo. V úterý jsme domluvili naše vystoupení s vedením školy. Po škole jsme šli ke Carině domů, kde jsme v párech já – Lucy, Tom – Carina začali trénovat. Tanec je to v základu opravdu jednoduchý. No, my jsme na trénink měli ale jen asi půl hodiny, protože jsme šli předtím ještě do bazénu a večer jsme měli první Rotary meeting pro všechny student ve městě Aracaju. K tanci jsme si ale přidali ještě různá vylepšení.

Na Rotary Meetingu jsme dostali první informace o velkém meetingu celého našeho multidistriktu, který se bude konat od 2. do 4. září, potkal jsem poprvé svého counsellora, dostali jsme první kapesné 200 R$, byl nám každému přiřazen jeden „young counsellor“ z ROTEXu a z prezentace od rotexáků nám byla znovu stručně vysvětlena pravidla výměny + „pravidla“, která bychom měli v Brazílii dodržovat (např. nechodit venku s mobilem v ruce, nesplachovat toaletní papír – viz. předchozí příspěvek, sprchovat se vícekrát denně, používat hodně deodorant, nespat ve škole, apod.).

IMG_20160814_153316
Pečený kaviár

Středa. Z klimatizací, které jsou úplně všude, začínám mít dost silnou rýmu – vážně super, když máme odpoledne tančit před několika sty lidmi. Hned po škole jsem měl jít s několika spolužáky do kina na film Suicide Squad (samozřejmě v angličtině). Kvůli forro jsem to ale bohužel musel na poslední chvíli odvolat, protože bych tam přijel a hned bych šel tančit. Ale protože jsme začali v podstatě všechno připravovat až den předem, ještě jsme museli sehnat jejich tradiční kostýmy. Holky to měly těžší, protože potřebují speciální šaty, zatímco nám stačila jen kostkovaná košile, slaměný klobouk a džíny. Speciální sandály jsme sice nesehnali, ale prý nevadí ani tenisky.

14045865_1292575880760199_5231055384523961495_n

Všechno potřebné oblečení jsme tedy měli. Ve 4 odpoledne jsme se všichni sešli před halou. Oblékli jsme se do kostýmů a šli jsme ještě trénovat, protože do výstupu zbývala ještě hodina a čtvrt. Po posledních přípravách na tanec jsme ještě vyfasovali falešné vousy, dali jsme pár společných fotek a byli jsme připraveni na vystoupení. Tedy až na to, že jsme neměli hudbu. Jo, ani 5 minut předem jsme neměli hudbu. Takže se něco muselo rychle najít na mobilu a dát zvukaři jako podklad.

13932706_1292575950760192_2074175730547108459_n

A tak jsme po vyvolání moderátorem předstoupili. Byli jsme celkem rádi, že místo plánovaných cca 600 lidí jich přišlo jen něco kolem dvou set. Ale i přes to jsme byli trochu nervózní – tančili jsme tanec, který jsme skoro neuměli, před poměrně velkým počtem lidí. Tanec nakonec i přes velmi slabou přípravu dopadl dobře a účel to splnilo – bavili jsme se my i publikum a máme z toho super zážitek!

14068143_1292570224094098_504440800824466129_n

Pamatujete, jak jsem psal, že jsem začal mít ve středu dost silnou rýmu? No, tak ve čtvrtek a v pátek jsem ležel s horečkami, bolestmi v krku a opravdu silnou rýmou doma…

Včera – v sobotu – jsme byli na návštěvě u host rodiny studentky z Taiwanu – Chiau. Přišlo nás několik výměnných studentů, sedli jsme si a prostě jsme si povídali.

IMG_20160812_184450
Acaí

Na žádném večírku tu nesmí chybět spousta jídla a pití. Rád bych vám sem vypsal vše, co jsem ochutnal, ale to jednoduše nejde – je toho opravdu hodně a hlavně si všechny ty názvy ani nepamatuji. Z těch nejznámějších jídel, které jsem minule nezmínil, to budou asi coxinha (kuřecí maso v těstíčku) nebo acaí (zmrzlina, kterou nesmíte nazývat zmrzlinou, protože by vás za to půlka lidí ukamenovala; ale prakticky to je zmrzlina). Kdykoli se něco slaví, nesmí chybět pití Guaraná (ani nevím, k čemu to chuťově přirovnat). Chutnala mi i např. gemada – rozmíchaný žloutek s cukrem a když se cukr rozpustí, přilije se horké mléko. Také jsem jedl pečený kaviár nebo rybu s nádivkou. A o čem jsem psal minule, ale musím to zopakovat – krab! Skoro nikdy se nejí jako hlavní jídlo – spíš je to pro lidi zábava. Mně  osobně ale chutná jen maso z končetin, maso uvnitř těla je plné malých kostí, které mě nebaví vyndavat.

IMG_20160821_160025
Pečená ryba s nádivkou

Dnes jsme byli na návštěvě u sestry mého host táty. Tam jsem poprvé viděl několik volně žijících kolibříků! Také jsme tam měli pečenou rybu s nádivkou (viz. výše; pak byl ještě krab, ale toho znáte) a poznal jsem se s několika dalšími lidmi – nikdo z nich ale neuměl anglicky a protože má portugalština zatím není na úrovni konvezace, jsem tam spíš seděl.

IMG_20160821_165529IMG_20160821_171239

IMG_20160819_190736
Mozzarella (dělá se tu ve velkých obdélnících), ve které je srolovaný salát a šunka, navrchu jsou sušená rajčata a žampiony

PS: Tento příspěvek měl být zveřejněn 21. 8., ale pracoval jsem přes půlnoc

David_Pivonka_chegada (4)

Mám za sebou první týden! – Cesta, škola, jídlo, rozdíly

Tak, týden po příletu do Brazílie mám konečně chvíli času, tak jsem si řekl, že bych sem mohl také něco napsat.

Většina lidí říká, že se jim splnil sen. No, já to musím vyvrátit, protože o něčem takovém se mi před rokem ani nesnilo.

Až když se jeden spolužák zeptal naší třídní profesorky na to, jak to je se studiem v zahraničí, mi došlo, že taková možnost vůbec je. No, pak jsme se přes známé, jejichž známý je i Youth Exchange Officer v RC (Rotary Club) Prague International. A bylo jasno. Původně jsem chtěl sice – jako spousta dalších lidí – do USA, ale už po prvním orientation meetingu jsem měl na prvním místě 3 státy – USA, Mexiko a Brazílii. Na tomto prvním OM jsme měli přednášky od různých ROTEXáků ohledně jejich výměny a pan Barák nás podrobně seznámil s pravidly výměny. Pak přišel OM II. Tam jsme každý prošli několika pohovory jak v češtině, tak v angličtině, dostali jsme opravdu zdlouhavou přednášku o kulturním šoku (ze které si upřímně už skoro nic nepamatuju), hráli jsme spousty her, dostali jsme spousty dalších přednášek od ROTEXáků a skypovali jsme s outboundy, kteří byli zrovna rozprostřeni po celém světě. No, a poté, co jsem si mohl i osobně popovídat s některými bývalými výměnnými studenty, jsem se už rozhodl pro jeden stát – Brazílie. Pak už přišel jen třetí OM, kde jsme dostali svá modrá saka, 15 distriktových placek, 1 vážně pěkný odznak a společně s inboundy jsme měli zábavnou celodenní hru.

Všechno balení proběhlo v pohodě a až do poslední chvíle jsem nebyl nervózní. To, že doopravdy odlétám na roční výměnu, jsem si opravdu uvědomil až při nasednutí do letadla.

Cesta sem byla dost zdlouhavá, protože jsem z celkového času 29 hodin a 37 minut strávil na letištích v Madridu a Sao Paulu něco kolem 13 a půl hodiny. Po příletu do Aracaju jsem se se svojí host mámou a s bráchou (který už teď v pondělí odjel na výměnu do Mexika) vydal domů. Bydlíme v takovém typickém brazilském „paneláku“ – každý má ochranku, většinou i ostnatý nebo elektrický drát. Každý má také posilovnu, pak místo, kde se konají různé párty, fotbalovo-basketbalové hřiště (betonové) a na terase je venkovní bazén.

IMG_20160803_142808IMG_20160804_110346

David_Pivonka_chegada (4)

Fotka s mámou a dalšími výměnnými studenty, kteří mě přišli přivítat na letiště.
Kluk vpravo dole jménem Juliano jede za 2 týdny studovat do České republiky.

 

Po víkendu, kdy jsme navštěvovali různé známé, jsem se vydal do školy – prý je to nejlepší škola ve státě Sergipe pro ty nejbohatší (někteří sem dojíždějí i třeba hodinu). Byl jsem se tam sice podívat už v pátek, ale teď to bylo z důvodu opravdového začátku studia v Brazílii. Připadal jsem si jako prvňáček, který jde nervózní poprvé do školy a neví, co od toho očekávat. V Brazílii jsou ale lidé mnohem více přátelští než v ČR, tak to nebyl žádný problém (větší problém je to, že já jsem při poznávání nových lidí trochu plachý). Škola zde funguje úplně jinak – největší rozdíl je asi v tom, že si s učiteli tykají a mají spolu mnohem lepší vztah. Ale když učitel něco řekne, tak to stále platí. Škola začíná už v 7, ale končí kolem 13:00. Mezi všemi 7 hodinami mají jen dvě dvacetiminutové přestávky. Ale já se o hodinách zatím neučím – stejně jim vůbec nerozumím. Buď se snažím poslouchat a chytat nějaká slova (což se mi zatím moc nedaří), nebo se věnuji studiu portugalštiny.

 

IMG_20160805_131151
Výhled z bytu na školu
IMG_20160805_090025
Moje škola – jedna z mála fotek, které jsem vyfotil venku, mobil by se tu na veřejnosti neměl vytahovat

 

 

 

Dnes v Brazílii slavili Den studentů. To probíhalo tak, že měli volnou hodinu, při které každý dostal kousek z velkého dortu, kelímek pití a k tomu hrála živá kapela. Zpěváka neměli, fungovalo to tak, že si na pódium stoupl, kdo prostě chtěl zpívat. Na konci, když už jsme měli odejít do svých tříd, předstoupily na pódium 2 paní z vedení školy (tady nemá škola ředitele, má 4 majitele a pak dost lidí z vedení školy sedících v kancelářích). Když to oznámily, všichni začali bučet, a  tak souhlasily ještě s poslední skladbou. A když už stály na tom pódiu, tak si řekly, že to zazpívají. To mě pobavilo, protože třeba u nás na škole si takovou situaci vůbec nedokážu představit.

IMG_20160811_112905
Zpívající vedení školy

Po škole jdeme vždy buď pozdravit na letiště nově příchozí studenty (sice to není každý den, ale už jsme jich několik vítali) nebo jdeme na nějakou návštěvu či oslavu.

A jídlo? Jídlo tu je vážně perfektní! Od sladkých kuliček brigadeiro (které už jsem měl od příjezdu asi 5x a jsou opravdu úžasné!) přes placku tapioca až po kraba (typ, který jsem jedl je ale specialitou právě ve státě Sergipe)! A minimálně jednou denně se tu jí rýže a fazole (podávají se k jídlu nejčastěji jako tzv. feijoada), většinou také kuskus a nějaký čerstvý ovocný džus (např. maracuja, ananas, mango, …).

Brigadeiro
Spousta typů kuliček brigadeiro
Krab
Krab
IMG_20160807_202826
Rodině jsem už uvařil guláš s houskovým knedlíkem. Hodně surovin jsem musel nahrazovat tím, co tu mají, tak to mělo trošku horší chuť

A největší rozdíly oproti ČR? No, silnice mají vážně příšernou kvalitu a veškeré elektrické vedení je nad zemí. Většina lidí má paní na úklid a na vaření, v mé rodině mají doma jen studenou vodu – mají rozbitou sprchu, a tak jim teplá neteče. Lidé tu také nesplachují toaletní papír do záchodu. Nemají ho ale takovou spotřebu, protože to používají pouze na usušení po opláchnutí takovou hadičkou, která je mezi umyvadlem a toaletou přímo nad odpadkovým košem, do kterého se toaleťák hází. Už jsem psal, že jsou lidé více přátelští – místo podávání ruky se spousta lidí objímá, a když už si s některými podáte ruku, tak vás chytnou i tou druhou třeba za rameno. Řekl bych, že jsem se tu pomalu objal už s více lidmi než předtím za celý život. A celkově se vás i během konverzací více dotýkají. Další rozdíly jsou třeba, že voda z vodovodu není celkově v Jižní Americe moc pitná, tak mají v každém bytě filtr. A kvůli vyšší kriminalitě se tu na veřejnosti nesmí vyndavat mobil.

Je tu toho tolik nového, že jsem určitě spoustu věcí ještě vynechal, ale tady jsou nějaké další fotky:

IMG_20160803_174356
Supermoderní letiště v Madridu
IMG_20160804_090454
Nemohli mi v Aracaju prostě zastavit, abych nemusel do Sao Paula a pak zase směrem zpět?
IMG_20160804_100204
Snídaně na dlouhém letu, kde jsem se vyspal max. pár desítek minut – croissant se šunkou, jogurt, KitKat, nějaká divná no-name sušenka, čaj a pomerančový džus
IMG_20160804_115610
A poslední let směr Aracaju!
IMG_20160804_123614
Poslední let > Aracaju!
IMG_20160804_145144
„Konečná stanice. Prosíme, vystupte.“

IMG_20160806_104418IMG_20160806_104528IMG_20160808_164152IMG_20160808_165130IMG_20160809_165019IMG_20160809_165454IMG_20160811_173538

IMG_20160808_205330
Na co tu člověk nenarazí! Piva Budweiser, Bohemia a spousta dalších, která na sobě mají nějaký nápis související s Českem! Spousta z nich ani není na obrázku, ale prodávají se v obchodech a tak. Podle toho, co jsem si o těchto pivech hledal, nemají s Českem nic společného. Jen se připravují nějakou obdobnou metodou jako česká piva, tak to na sobě mají pořádně napsané!

 

 

cropped-praguetoaracaju.jpg

Úvod

Vím, jak důležité jsou pro budoucí výměnné studenty blogy těch současných. Dozví se, zda je jimi vybraný stát opravdu tou správnou volbou a pomalu začnou vnímat kulturu dané země tak, jak to budou vnímat i svůj další školní rok – očima výměnného studenta.

Blíží se v pořadí třetí Orientation meeting a právě jsem si založil tento blog. Už přibližně měsíc a půl (přesněji od 26. února) vím stát i distrikt, ve kterém svůj rok strávím. Přibližně před týdnem se mi ale ozvala i má první rodina žijící ve městě Aracaju na severu Brazílie. Sice jsem původně chtěl spíš do vnitrozemí (nejsem žádná „kachna“), ale už teď myslím, že jsem lepší místo dostat nemohl – nejenom, že moje první rodina se zdá být podle našeho psaní na Facebooku opravdu super, ale když jsem se o tom bavil s jinými lidmi, kteří v Brazílii byli, všichni toto místo chválili jak z důvodu nádherných pláží, tak i chování lidí a nižší kriminality než v některých jiných oblastech.

To by ale do úvodu o tomto blogu stačilo 🙂