banner-volta-as-aulas

Den 27. – Jak to chodí ve škole?

Dnes je 31. srpna 2016 a od minulého článku už uplynulo 10 dní. Hlavně se nezvratně blíží to, čeho se spousta lidí bojí více než smrti – škola.

Pokud jste po přečtení posledního slova předchozí věty nedostali infarkt, tak bych vám rád popsal, jak moje brazilská škola funguje.

Už třetí týden studuji společně se čtyřmi dalšími výměnnými studenty na škole Master Aracaju. Jedná se o nejprestižnější školu ve státě, do které někteří studenti dojíždějí i hodinu. To, že je prestižní nedokazuje jen tím, že už v mém věku berou z některých předmětů látku, která se u nás bere až na vysoké škole (takže vůbec nevím, o co jde), ale i celkovým designem a praktičností školy.

Škola je to opravdu obrovská – je to v podstatě smíchaná základní a střední škola v jednom (střední škola tu trvá ale jen tři roky). Každý ročník má 5 tříd – A,B,C,D,E a ve třídách je podobný počet studentů jako v Česku (v mojí třídě NÁS je sice kolem 40, ale to je výjimka). Já bych tedy měl být už v maturitním ročníku, ale protože v něm je na studenty kladen vyšší nátlak, jsem v nižším. Celkově máme dvě velké tělocvičny, jednu halu a jeden plavecký bazén. Venku máme bufet s posezením a pro menší děti ze základní školy je zde i dětské hřiště. Velkým rozdílem je, že ve škole nemají žádnou jídelnu.

IMG_20160812_125841
Naše třída – jinde jsme jen na angličtinu, výtvarku a chemické laboratoře.
IMG_20160805_090025
Hlavní vchod do školy s recepcí. Pro studenty se otvírá vedlejší vchod.

A jak vypadá můj školní den? Ráno chvíli po šesté vstanu, nasnídám se a jdu se osprchovat. Pak jdu do školy, která začíná v sedm – nechápu ty studenty, kteří do školy dojíždějí třeba hodinu a musí vstávat kolem páté. Já ve škole umírám únavou, a to od ní bydlím asi 50 metrů. To je dáno ale také tím, že se snažím porozumět co nejvíce slovům či větám. Portugalsky sice z plynulé mluvy nerozumím vůbec nic, ale když na mně někdo začne mluvit zjednodušeně nebo pomalu, často už to pochopím (což sice po měsíci není nic extra, ale rozumím víc a víc). Jediné hodiny, při kterých ve škole zatím pracuji, jsou angličtina a výtvarná výchova. Často se tedy stává, že se nudím, ale snažím se buď učit portugalštinu, nebo aspoň poslouchat, co vysvětluje učitel, jestli nepochytím nějaká slova, nebo dokonce věty. Hlavně se ale snažím neusnout – říkali nám na Rotary meetingu, ať děláme cokoli, ale hlavně ať nespíme. Musím se ale přiznat, že jsem byl jednou už tak unavený, že jsem se to snažil dospat během první hodiny. Opravdu se mi stýská po našich tradičních židlích a lavicích. Tady mají totiž „židlolavice“ – židle je sice vyměkčená, ale stolek je tak příšerně malý (což je ten důvod, proč se mi nepodařilo usnout), že se na něj vejde sotva učebnice. Tyto židlolavice se mohou po třídě sice libovolně přehazovat a není daný žádný zasedací pořádek, ale většinou se udržují seřazené, protože se mezi nimi musí dát projít. Když už mluvím o vybavení třídy, tak nesmí chybět klimatizace , která udržuje teplotu tak nízko, že většina studentů nosí mikiny. Byl to také důvod mojí nemoci, o které jsem psal v minulém příspěvku. Škola trvá každý den sedm hodin a mezi nimi jsou celkem dvě dvacetiminutové přestávky, během kterých se můžeme jít napít z pítka (jsou rozmístěné po celé škole a je to opravdu užitečné!) nebo si jít koupit jídlo do bufetu. Po škole se ve 12:55 vydávám domů na oběd. Odpoledne až večer jsou ve škole pro studenty různé sporty – futsal, volejbal, gymnastika, judo, karate, plavání,stolní tenis atd. Já zatím chodím hrát v pondělí a ve středu díky několika spolužákům volejbal. Sice mi to moc nejde (na sporty moc talent nemám), ale všichni to tam hrají spíš pro zábavu, tak to nijak nevadí. Občas jsou i večer přidány nějaké hodiny, které nám například odpadly – původně jsem to nechápal… a teď to pořád nechápu – proč musí chodit večer do školy jen kvůli jedné hodině? Jako výměnný student tam chodit nemusím, ale co jsem slyšel, tak ani normální studenti tam často také nechodí – tady se ani moc nehlídá, zda někdo nechybí. Jen jednou za den obejde jeden z koordinátorů všechny učebny a zapíše si jména těch, kdo chybí. Pokud bych chtěl ale přijít později nebo odejít dřív, musím projít přes recepci, kde si zapíšou moje jméno.

IMG_20160805_131151
A takhle vidím od nás z balkonu školu!

Místo ředitele a jeho zástupců mají koordinátory, kteří dělají vlastně to samé. Také mají různá oddělení, která u nás ve školách nebývají – např. marketingové. A mají jedno celé patro, kde jsou především učebny angličtiny, knihovna, nebo i lékař.

A největší rozdíl? Už jsem dříve psal, že jsou v Brazílii všichni více přátelští – projevuje se to například tím, že si s učiteli tykají a chovají se k sobě jako k přátelům. Také jsem už psal, že se všichni objímají (hlavně tedy opačná pohlaví – kluci si mezi sebou podávají ruce, ale při tom se vždy poplácají po zádech) – tak i s učiteli. I přes to učitele ale plně respektují a když se něco řekne, tak to platí. Spousta učitelů se ale i chová, jako by byli ve věku studentů.

14045865_1292575880760199_5231055384523961495_n

Den 17. – Forroooooo!

Od minulého příspěvku už uplynula doba delší než týden a pro mě začíná být přes nával všech zážitků obtížné si vzpomenout, co všechno se od té doby událo. Snad na nic tedy nezapomenu…

12. srpna – tedy den před publikací minulého příspěvku – jsme byli s host rodinou na obrovské párty čerstvých absolventů zdejší univerzity, kde své studium právě ukončila jedna jejich známá. Všichni zde dostali diplom – při každém předávání diplomu vzduchem létaly konfety a dole pod pódiem v davu asi 1000 lidí stáli jejich rodiny a přátelé a vždy, když zrovna jejich příbuzný dostával diplom,  zvedali transparenty, křičeli co nejvíce to šlo, skákali a samozřejmě stříleli více a více konfet.

V sobotu jsme byli na turnaji mé host sestry Victorie v ping pongu. Když zrovna nehrála – pauzy byly i více než hodinové – zašli jsme s host tátou na zmrzlinu, kam chodil, když byl dítě. No, vypadá to, že posezení od té doby zůstalo stejné, ale zmrzlinu měli opravdu perfektní (nejenom chuťově, ale jeden jejich kopeček byl více než dva naše). Vrátili jsme se na turnaj přesně na její poslední „match“, který stejně jako všechny ostatní vyhrála, počkali jsme na vyhlášení vítězů (společně se svým týmem se umístili na prvním místě) a rychle jsme pospíchali domů. Odtud jsem totiž jel přímo na narozeninovou oslavu přítelkyně jednoho kluka z mé třídy.

Na brazilské poměry byla taková menší oslava – kolem 20 lidí (například Carina – studentka z Kanady – byla včera na něčí oslavě 15. narozenin, kde bylo prý 200-300 lidí a všichni pozvaní měli kartu s čipem). Byla zde spousta jídla a pití a poznal jsem zde několik nových lidí. Nové lidi zde ale poznávám každý den, takže je pro mě velký problém si všechna jejich jména zapamatovat.

IMG_20160814_133152
Cesta na ke známým na Den otců
IMG_20160814_175530
A cesta domů

V neděli se v Brazílii slavil Den otců, který slaví tak, že se aspoň část rodiny sejde, pokecají, dají si jídlo a odejdou. Toto je hodně zjednodušené, protože to byl celodenní výlet a cesta tam trvala asi hodinu. Hned za domem mají několik desítek palem a za nimi výhled na pláž. Také jsem tam viděl své dva první volně žijící papoušky nebo po cestě tam první písečnou dunu.

IMG_20160814_141637_1
Na den otců taky krab!

IMG_20160814_152405

IMG_20160814_152459

A začal školní týden. Carina (Němka žijící v Kanadě) se dozvěděla o tom, že naše škola bude pořádat „Festival umění“ (FESTIVAL DE ARTES 2016). Na tomto festivalu mohou všichni studenti naší školy před celou školou (nebo aspoň tou částí, která příjde) a dalšími lidmi, kteří si zaplatí vstup, předvést cokoli budou chtít. Pokud to má tedy spojitost s uměním. A tak Carinu nenapadlo nic jiného, než že bychom mohli všichni výměnní studenti z naší školy – já, Tom (Německo), Lucie (Francie) a Carina – zatancovat tradiční brazilský tanec FORRO. Mělo to ale háček – nápad vznikl v pondělí, ale už ve středu byl festival – v pondělí to bylo zatím jen teoretické, ale v úterý jsme to všichni mysleli už vážně. Celkově jsme museli všechno zařídit narychlo. V úterý jsme domluvili naše vystoupení s vedením školy. Po škole jsme šli ke Carině domů, kde jsme v párech já – Lucy, Tom – Carina začali trénovat. Tanec je to v základu opravdu jednoduchý. No, my jsme na trénink měli ale jen asi půl hodiny, protože jsme šli předtím ještě do bazénu a večer jsme měli první Rotary meeting pro všechny student ve městě Aracaju. K tanci jsme si ale přidali ještě různá vylepšení.

Na Rotary Meetingu jsme dostali první informace o velkém meetingu celého našeho multidistriktu, který se bude konat od 2. do 4. září, potkal jsem poprvé svého counsellora, dostali jsme první kapesné 200 R$, byl nám každému přiřazen jeden „young counsellor“ z ROTEXu a z prezentace od rotexáků nám byla znovu stručně vysvětlena pravidla výměny + „pravidla“, která bychom měli v Brazílii dodržovat (např. nechodit venku s mobilem v ruce, nesplachovat toaletní papír – viz. předchozí příspěvek, sprchovat se vícekrát denně, používat hodně deodorant, nespat ve škole, apod.).

IMG_20160814_153316
Pečený kaviár

Středa. Z klimatizací, které jsou úplně všude, začínám mít dost silnou rýmu – vážně super, když máme odpoledne tančit před několika sty lidmi. Hned po škole jsem měl jít s několika spolužáky do kina na film Suicide Squad (samozřejmě v angličtině). Kvůli forro jsem to ale bohužel musel na poslední chvíli odvolat, protože bych tam přijel a hned bych šel tančit. Ale protože jsme začali v podstatě všechno připravovat až den předem, ještě jsme museli sehnat jejich tradiční kostýmy. Holky to měly těžší, protože potřebují speciální šaty, zatímco nám stačila jen kostkovaná košile, slaměný klobouk a džíny. Speciální sandály jsme sice nesehnali, ale prý nevadí ani tenisky.

14045865_1292575880760199_5231055384523961495_n

Všechno potřebné oblečení jsme tedy měli. Ve 4 odpoledne jsme se všichni sešli před halou. Oblékli jsme se do kostýmů a šli jsme ještě trénovat, protože do výstupu zbývala ještě hodina a čtvrt. Po posledních přípravách na tanec jsme ještě vyfasovali falešné vousy, dali jsme pár společných fotek a byli jsme připraveni na vystoupení. Tedy až na to, že jsme neměli hudbu. Jo, ani 5 minut předem jsme neměli hudbu. Takže se něco muselo rychle najít na mobilu a dát zvukaři jako podklad.

13932706_1292575950760192_2074175730547108459_n

A tak jsme po vyvolání moderátorem předstoupili. Byli jsme celkem rádi, že místo plánovaných cca 600 lidí jich přišlo jen něco kolem dvou set. Ale i přes to jsme byli trochu nervózní – tančili jsme tanec, který jsme skoro neuměli, před poměrně velkým počtem lidí. Tanec nakonec i přes velmi slabou přípravu dopadl dobře a účel to splnilo – bavili jsme se my i publikum a máme z toho super zážitek!

14068143_1292570224094098_504440800824466129_n

Pamatujete, jak jsem psal, že jsem začal mít ve středu dost silnou rýmu? No, tak ve čtvrtek a v pátek jsem ležel s horečkami, bolestmi v krku a opravdu silnou rýmou doma…

Včera – v sobotu – jsme byli na návštěvě u host rodiny studentky z Taiwanu – Chiau. Přišlo nás několik výměnných studentů, sedli jsme si a prostě jsme si povídali.

IMG_20160812_184450
Acaí

Na žádném večírku tu nesmí chybět spousta jídla a pití. Rád bych vám sem vypsal vše, co jsem ochutnal, ale to jednoduše nejde – je toho opravdu hodně a hlavně si všechny ty názvy ani nepamatuji. Z těch nejznámějších jídel, které jsem minule nezmínil, to budou asi coxinha (kuřecí maso v těstíčku) nebo acaí (zmrzlina, kterou nesmíte nazývat zmrzlinou, protože by vás za to půlka lidí ukamenovala; ale prakticky to je zmrzlina). Kdykoli se něco slaví, nesmí chybět pití Guaraná (ani nevím, k čemu to chuťově přirovnat). Chutnala mi i např. gemada – rozmíchaný žloutek s cukrem a když se cukr rozpustí, přilije se horké mléko. Také jsem jedl pečený kaviár nebo rybu s nádivkou. A o čem jsem psal minule, ale musím to zopakovat – krab! Skoro nikdy se nejí jako hlavní jídlo – spíš je to pro lidi zábava. Mně  osobně ale chutná jen maso z končetin, maso uvnitř těla je plné malých kostí, které mě nebaví vyndavat.

IMG_20160821_160025
Pečená ryba s nádivkou

Dnes jsme byli na návštěvě u sestry mého host táty. Tam jsem poprvé viděl několik volně žijících kolibříků! Také jsme tam měli pečenou rybu s nádivkou (viz. výše; pak byl ještě krab, ale toho znáte) a poznal jsem se s několika dalšími lidmi – nikdo z nich ale neuměl anglicky a protože má portugalština zatím není na úrovni konvezace, jsem tam spíš seděl.

IMG_20160821_165529IMG_20160821_171239

IMG_20160819_190736
Mozzarella (dělá se tu ve velkých obdélnících), ve které je srolovaný salát a šunka, navrchu jsou sušená rajčata a žampiony

PS: Tento příspěvek měl být zveřejněn 21. 8., ale pracoval jsem přes půlnoc

David_Pivonka_chegada (4)

Mám za sebou první týden! – Cesta, škola, jídlo, rozdíly

Tak, týden po příletu do Brazílie mám konečně chvíli času, tak jsem si řekl, že bych sem mohl také něco napsat.

Většina lidí říká, že se jim splnil sen. No, já to musím vyvrátit, protože o něčem takovém se mi před rokem ani nesnilo.

Až když se jeden spolužák zeptal naší třídní profesorky na to, jak to je se studiem v zahraničí, mi došlo, že taková možnost vůbec je. No, pak jsme se přes známé, jejichž známý je i Youth Exchange Officer v RC (Rotary Club) Prague International. A bylo jasno. Původně jsem chtěl sice – jako spousta dalších lidí – do USA, ale už po prvním orientation meetingu jsem měl na prvním místě 3 státy – USA, Mexiko a Brazílii. Na tomto prvním OM jsme měli přednášky od různých ROTEXáků ohledně jejich výměny a pan Barák nás podrobně seznámil s pravidly výměny. Pak přišel OM II. Tam jsme každý prošli několika pohovory jak v češtině, tak v angličtině, dostali jsme opravdu zdlouhavou přednášku o kulturním šoku (ze které si upřímně už skoro nic nepamatuju), hráli jsme spousty her, dostali jsme spousty dalších přednášek od ROTEXáků a skypovali jsme s outboundy, kteří byli zrovna rozprostřeni po celém světě. No, a poté, co jsem si mohl i osobně popovídat s některými bývalými výměnnými studenty, jsem se už rozhodl pro jeden stát – Brazílie. Pak už přišel jen třetí OM, kde jsme dostali svá modrá saka, 15 distriktových placek, 1 vážně pěkný odznak a společně s inboundy jsme měli zábavnou celodenní hru.

Všechno balení proběhlo v pohodě a až do poslední chvíle jsem nebyl nervózní. To, že doopravdy odlétám na roční výměnu, jsem si opravdu uvědomil až při nasednutí do letadla.

Cesta sem byla dost zdlouhavá, protože jsem z celkového času 29 hodin a 37 minut strávil na letištích v Madridu a Sao Paulu něco kolem 13 a půl hodiny. Po příletu do Aracaju jsem se se svojí host mámou a s bráchou (který už teď v pondělí odjel na výměnu do Mexika) vydal domů. Bydlíme v takovém typickém brazilském „paneláku“ – každý má ochranku, většinou i ostnatý nebo elektrický drát. Každý má také posilovnu, pak místo, kde se konají různé párty, fotbalovo-basketbalové hřiště (betonové) a na terase je venkovní bazén.

IMG_20160803_142808IMG_20160804_110346

David_Pivonka_chegada (4)

Fotka s mámou a dalšími výměnnými studenty, kteří mě přišli přivítat na letiště.
Kluk vpravo dole jménem Juliano jede za 2 týdny studovat do České republiky.

 

Po víkendu, kdy jsme navštěvovali různé známé, jsem se vydal do školy – prý je to nejlepší škola ve státě Sergipe pro ty nejbohatší (někteří sem dojíždějí i třeba hodinu). Byl jsem se tam sice podívat už v pátek, ale teď to bylo z důvodu opravdového začátku studia v Brazílii. Připadal jsem si jako prvňáček, který jde nervózní poprvé do školy a neví, co od toho očekávat. V Brazílii jsou ale lidé mnohem více přátelští než v ČR, tak to nebyl žádný problém (větší problém je to, že já jsem při poznávání nových lidí trochu plachý). Škola zde funguje úplně jinak – největší rozdíl je asi v tom, že si s učiteli tykají a mají spolu mnohem lepší vztah. Ale když učitel něco řekne, tak to stále platí. Škola začíná už v 7, ale končí kolem 13:00. Mezi všemi 7 hodinami mají jen dvě dvacetiminutové přestávky. Ale já se o hodinách zatím neučím – stejně jim vůbec nerozumím. Buď se snažím poslouchat a chytat nějaká slova (což se mi zatím moc nedaří), nebo se věnuji studiu portugalštiny.

 

IMG_20160805_131151
Výhled z bytu na školu
IMG_20160805_090025
Moje škola – jedna z mála fotek, které jsem vyfotil venku, mobil by se tu na veřejnosti neměl vytahovat

 

 

 

Dnes v Brazílii slavili Den studentů. To probíhalo tak, že měli volnou hodinu, při které každý dostal kousek z velkého dortu, kelímek pití a k tomu hrála živá kapela. Zpěváka neměli, fungovalo to tak, že si na pódium stoupl, kdo prostě chtěl zpívat. Na konci, když už jsme měli odejít do svých tříd, předstoupily na pódium 2 paní z vedení školy (tady nemá škola ředitele, má 4 majitele a pak dost lidí z vedení školy sedících v kancelářích). Když to oznámily, všichni začali bučet, a  tak souhlasily ještě s poslední skladbou. A když už stály na tom pódiu, tak si řekly, že to zazpívají. To mě pobavilo, protože třeba u nás na škole si takovou situaci vůbec nedokážu představit.

IMG_20160811_112905
Zpívající vedení školy

Po škole jdeme vždy buď pozdravit na letiště nově příchozí studenty (sice to není každý den, ale už jsme jich několik vítali) nebo jdeme na nějakou návštěvu či oslavu.

A jídlo? Jídlo tu je vážně perfektní! Od sladkých kuliček brigadeiro (které už jsem měl od příjezdu asi 5x a jsou opravdu úžasné!) přes placku tapioca až po kraba (typ, který jsem jedl je ale specialitou právě ve státě Sergipe)! A minimálně jednou denně se tu jí rýže a fazole (podávají se k jídlu nejčastěji jako tzv. feijoada), většinou také kuskus a nějaký čerstvý ovocný džus (např. maracuja, ananas, mango, …).

Brigadeiro
Spousta typů kuliček brigadeiro
Krab
Krab
IMG_20160807_202826
Rodině jsem už uvařil guláš s houskovým knedlíkem. Hodně surovin jsem musel nahrazovat tím, co tu mají, tak to mělo trošku horší chuť

A největší rozdíly oproti ČR? No, silnice mají vážně příšernou kvalitu a veškeré elektrické vedení je nad zemí. Většina lidí má paní na úklid a na vaření, v mé rodině mají doma jen studenou vodu – mají rozbitou sprchu, a tak jim teplá neteče. Lidé tu také nesplachují toaletní papír do záchodu. Nemají ho ale takovou spotřebu, protože to používají pouze na usušení po opláchnutí takovou hadičkou, která je mezi umyvadlem a toaletou přímo nad odpadkovým košem, do kterého se toaleťák hází. Už jsem psal, že jsou lidé více přátelští – místo podávání ruky se spousta lidí objímá, a když už si s některými podáte ruku, tak vás chytnou i tou druhou třeba za rameno. Řekl bych, že jsem se tu pomalu objal už s více lidmi než předtím za celý život. A celkově se vás i během konverzací více dotýkají. Další rozdíly jsou třeba, že voda z vodovodu není celkově v Jižní Americe moc pitná, tak mají v každém bytě filtr. A kvůli vyšší kriminalitě se tu na veřejnosti nesmí vyndavat mobil.

Je tu toho tolik nového, že jsem určitě spoustu věcí ještě vynechal, ale tady jsou nějaké další fotky:

IMG_20160803_174356
Supermoderní letiště v Madridu
IMG_20160804_090454
Nemohli mi v Aracaju prostě zastavit, abych nemusel do Sao Paula a pak zase směrem zpět?
IMG_20160804_100204
Snídaně na dlouhém letu, kde jsem se vyspal max. pár desítek minut – croissant se šunkou, jogurt, KitKat, nějaká divná no-name sušenka, čaj a pomerančový džus
IMG_20160804_115610
A poslední let směr Aracaju!
IMG_20160804_123614
Poslední let > Aracaju!
IMG_20160804_145144
„Konečná stanice. Prosíme, vystupte.“

IMG_20160806_104418IMG_20160806_104528IMG_20160808_164152IMG_20160808_165130IMG_20160809_165019IMG_20160809_165454IMG_20160811_173538

IMG_20160808_205330
Na co tu člověk nenarazí! Piva Budweiser, Bohemia a spousta dalších, která na sobě mají nějaký nápis související s Českem! Spousta z nich ani není na obrázku, ale prodávají se v obchodech a tak. Podle toho, co jsem si o těchto pivech hledal, nemají s Českem nic společného. Jen se připravují nějakou obdobnou metodou jako česká piva, tak to na sobě mají pořádně napsané!